Back          HOME

 Umberto Eco

O západní nadřazenosti

"Věříme, že technologický rozvoj, rozšíření obchodu a rychlost dopravy jsou hodnotami? Velké množství lidí si to myslí, a mají jistě právo soudit, že naše technologická civilizace se tím stává nadřazenější. Ale uvnitř samotného západního světa jsou jiní, kteří soudí, že život v harmonii s okolím a neporušeným životním prostředím je hodnota přednější, a jsou připraveni odmítnout letadla, auta a ledničky a namísto toho splétat koše a přemisťovat se pěšky z jedné vesnice do druhé za předpokladu, že zrovna není ozónová díra. Vidíme tedy dobře, že k tomu, abychom mohli jednu kulturu označit za lepší než tu druhou, ji nestačí pouze popsat, jak to dělá antropolog, ale je nezbytné vytyčit systém hodnot, které považujeme za nezastupitelné. Pouze za těchto podmínek můžeme říct, že naše kultura je pro nás nejlepší."

Všechny náboženské války, které v průběhu staletí zkrvavily svět, se zrodily ze zarputilého přijetí zjednodušených protikladů: my a ti druzí, dobří a zlí, bílí a černí. Plodnost západní kultury se projevila (nikoliv pouze od osvícenství k současnosti, ale mnohem dříve; již v epoše, kdy franiškán Roger Bacon vyzval ke kultivaci jazyků, neboť usoudil, že také od "nevěřících" se máme čemu učit), díky tomu, že dokázala zabránit rozsáhlým zjednodušením ve světle vědy a užití kritického ducha.

Přirozeně tomu tak nebylo vždy: Hitler, který pálil knihy, odsoudil "degenerované" umění, zabíjel "nižší" rasy, nebo fašismus, který mě učil na škole zpívat "Bůh prokleje Angličany", protože byli "národem pěti jídel denně", a tedy podřadnými žrouty na rozdíl od sparťanské a střídmé Itálie: také toto vše tvoří součást západní kultury. Jde však především o ty nejlepší aspekty naší kultury, které bychom měli diskutovat s mladými všech barev pleti, pokud nechceme, aby se v budoucnosti zhroutily další nové věže.

Prvek nedorozumění spočívá v tom, že často nedokážeme rozlišit mezi identifikací a jejími skutečnými kořeny, že nedokážeme pochopit ty, kteří mají jiné kořeny a rozeznat, co je dobré a špatné. Co se týče mých kořenů, pokud by mě někdo požádal, kde bych si přál strávit svá léta na odpočinku, zda by to byla vesnice Monferrato v překrásném okolí Abruzza, nebo v údolí, která obtáčejí Siennu, vybral bych si Monferrato. To ale neznamená, že další italské regiony chápu jako podřazené Piémontu.

Tak tedy, pokud svými výrokem o "nadřazenosti" západní civilizace chtěl předseda italské rady Silvio Berlusconi říct, že by raději bydlel v Arcore než v Kábulu, a že by dal raději přednost léčení v milánské nemocnici než v bagdádské, byl bych sto připojit se k tomuto názoru. Ačkoli se říká, že Bagdád má jednu z nejlépe vybavených nemocnic na světě, v Miláně bych se cítil přeci jenom mnohem lépe a posílilo by to jistě mé šance na uzdravení. Kořeny mohou být ale mnohem širší než jednoduché kořeny regionální nebo národní. Raději bych napřiklad žil v Limoge než v Moskvě. Ale proč? Není Moskva překrásné město? Jistě, ale v Limoge bych se domluvil.

Zkrátka, každý se identifikuje s kulturou, ve které vyrostl, a příklady radikálního přemístění, pokud k některým dojde, jsou výjimečné. Lawrence z Arábie se oblékal přesně jako Arabové, ale nakonec se stejně vrátil domů.

Přejděme nyní ke srovnání civilizací, neboť o to tu jde především. Západ, i když se většinou jednalo o důvody ekonomické expanze, se vždy zajímal o jiné civilizace. Příliš často je také s pohrdáním likvidoval. Řekové nazývali barbary - tedy koktavce -ty, kteří nemluvili jejich jazykem, což se rovnalo tomu, že je za mluvící vůbec nepovažovali. Uvážlivější Řekové - jako například stoikové (možná proto, že někteří byli fénického původu) - si brzy uvědomili, že barbaři sice užívají jiná slova než řecká, ale že se vlastně vztahují ke stejnému myšlení.

Od 2. poloviny 19. století došlo k rozvoji kulturní antropologie jako pokusu vyléčit Západ z výčitek vůči těm druhým, a zvláště vůči těm z nich, kteří byli považováni za lidi divoké, ze společnosti bez historie a primitivní. Cílem kulturní antropologie bylo ukázat, že existují rozdílné logiky od logiky západní a že na místo pohrdání by měly být vzaty na vědomí.

Skutečnou lekci, kterou můžeme získat z kulturní antropologie, je uvědomění si, že k závěru, zda je jedna kultura na vyšší úrovni než ta druhá, musíme nejdříve stanovit jasné parametry. Jedna věc je říct, že jde o kulturu, druhá věc je stanovit, na základě jakých parametrů ji vůbec hodnotíme. Kultura může být popsána relativně objektivně: individua se chovají takto, věří v duchy nebo v boží jedinečnost, která se rozprostírá v celé přírodě, spojují se v patriarchálních klanech podle takového a takového pravidla, domnívají se, že je krásné mít propíchnutý nos (což může být popis kultury západního dávnověku), považují vepřové maso za nečisté, praktikují obřízku, chovají psi k tomu, aby je o svátcích uvařili v hrnci, nebo - jak dosud říkají Američané o Francouzích - jedí žáby.

Přirozeně, antropologie žije s vědomím, že objektivita je stále porážena mnoha faktory. Minulý rok jsem jel do země Dogonů a zeptal jsem se malého chlapce, zda je muslim. Odpověděl mi ve francouzštině: "Ne, jsem animista." Animista, věřte mi, se opravdu nepovažuje za animistu, pokud nedosáhl alespoň vysokoškolského diplomu z École des hautes études v Paříži, a přesto toto dítě mluvilo o své vlastní kultuře s užitím antropologických termínů. Afričtí antropologové mi později vysvětlili, že při příjezdu jakéhokoliv evropského antropologa Dogoni vždy odkazují na to, co před lety napsal antropolog Marcel Griaule (jemuž domorodí informátoři, alespoň podle toho, co mi potvrdili mí afričtí přátelé, mu navyprávěli různé nesouvislé věci, z nichž on později vytvořil fascinující systém, o jehož autentičnosti lze ovšem silně pochybovat). Nicméně, když už jsme se podívali na všechny možné typy nedorozumění mezi kulturami, můžeme získat přesto popis relativně "neutrální".

Parametry hodnocení jsou ale něco jiného, ty záleží na našich vlastních kořenech, našich prioritách, našem úzu, našich přesvědčeních, na našem systému hodnot, který je nám vlastní. Jeden příklad: Lze považovat prodloužení průměrného života ze 40 na 80 let za hodnotu? Osobně si myslím, že ano, ačkoli hodně mystiků by mi mohlo říct, že mezi lumpem, který dosáhl 80 let a svatým Ludvíkem de Gonzague, který nepřesáhl 23 let, to bude právě ten druhý, který měl život mnohem plnější. Ale připusťme, že prodloužení života bude hodnota: pokud tomu tak je, medicína a západní vědy jsou jistě na vyšší úrovni než mnoho jiných praktik a medicínských znalostí.

Věříme, že technologický rozvoj, rozšíření obchodu a rychlost dopravy jsou hodnotami? Velké množství lidí si to myslí, a mají jistě právo soudit, že naše technologická civilizace se tím stává nadřazenější. Ale uvnitř samotného západního světa jsou jiní, kteří soudí, že život v harmonii s okolím a neporušeným životním prostředím je hodnota přednější, a jsou připraveni odmítnout letadla, auta a ledničky a namísto toho splétat koše a přemisťovat se pěšky z jedné vesnice do druhé za předpokladu, že zrovna není ozónová díra. Vidíme tedy dobře, že k tomu, abychom mohli jednu kulturu označit za lepší než tu druhou, ji nestačí pouze popsat, jak to dělá antropolog, ale je nezbytné vytyčit systém hodnot, které považujeme za nezastupitelné. Pouze za těchto podmínek můžeme říct, že naše kultura je pro nás nejlepší.

Poslední dny jsme mohli slyšet četná vyjádření obrany rozdílných kultur na základě diskutabilních parametrů. Není to tak dávno, kdy jsem četl dopis, jenž byl adresován jednomu významnému deníku, v němž se adresát sarkasticky ptal, z jakého důvodu jsou nositelé Nobelovy ceny stále ze Západu a nikdy z Východu. I přesto, že se částečně jednalo o ignoranta, který nevěděl, kolik nositelů Nobelovy ceny za literaturu bylo černé barvy pleti, a že byla udělena i velkým islámským spisovatelům, například Nobelova ceny za fyziku z roku 1979 šla do Pákistánu vědci Abdusu Salamovi, potvrzujeme, že vědecká ocenění jdou přirozeně těm, kteří pracují v prostředí západní vědy, protože nikdo nemůže zpochybnit to, že západní věda a technologie jsou dnes avantgardou.

Avantgardou čeho? Avantgardou vědy a technologie. Je přesto tento parametr technologického rozvoje absolutní? Pákistán má atomovou bombu, kterou Itálie nemá. Jsme tedy podřadnou civilizací? Je tedy lepší žít v Islamábádu než v Arcore? Stoupenci dialogu nás žádají, abychom respektovali islámský svět, a připomínají, že dali světu lidi jako Avicenu (který, dodejme, se narodil v Buchaře, nedaleko Afghánistánu) a Averoese - je škoda, že se citují pouze tito dva, jakoby existovali pouze oni, a že se nemluví o lidech jako Al-Kindi, Avempace, Avicebron, Ibn Tufayl, nebo nikde napadla ani zmínka o velkém historikovi 14. století Ibn Khaldounovi, který je na Západě oprávněně považován za otce sociálních věd. Ti lidé připomínají, že španělští Arabové kultivovali geografii, astronomii, matematiku a medicínu, když křesťanský svět byl ještě daleko za nimi.

Toto vše je pravda, ale to nejsou argumenty, neboť pokud takto budeme přemýšlet, mohli bychom také říct, že Vinci, toskánská obec, je nadřazenější New Yorku, protože Leonardo se tam narodil v době, kdy na Manhattonu tři Indiáni, sedící na zemi, museli ještě 150 let čekat, než přijedou Holanďané, kteří koupí celou zemi za 24 dolarů. Přesto, bez toho že bychom chtěli kohokoli urážet, je dnes centrem světa New York a nikoli obec Vinci.

Některé věci se mění. Není nutné připomínat, že španělští Arabové byli velmi tolerantní ve vztahu ke křesťanům a židům v době, kdy křesťané přepadali ghetta. Nebo že Saladin, když dobyl Jeruzalém, byl mnohem milosrdnější, než byli křesťané vůči Saracénům při stejné příležitosti. To všechno je pravda, ale dnes jsou v islámském světě fundamentalistické a teokratické režimy, které netolerují křesťany a Bin Ládin, který není milosrdný k New Yorku. Afghánské město Bactriane bylo kdysi křižovatkou velkých civilizací, zatímco dnes Talibán odstřeluje sochy Buddhy. A naopak, i když Francouzi provedli masakr za Bartolomějské noci, nedělá to z nich dnes barbary.

Necitujme ale z dějin, neboť je to dvousečná zbraň. Turkové napichovali na kůly, ortodoxní Byzantinci vyškrabovali oči nebezpečným rodinám a katolíci upálili Giordana Bruna. Saracénští piráti odmítali upalovat, ale korzáři Jejího Veličenstva vypalovali a vyvražďovali španělské kolonie v Karibiku. Bin Ládin a Saddám Husajn jsou vyhlášení nepřátelé západní civilizace, ale uvnitř západní civilizace jsme měli pány Hitlera nebo Stalina (Stalin byl tak krutý, že byl označován za orientálce, ačkoli studoval v semináři a četl Marxe).

Ne, problém parametrů nespočívá v historických termínech, ale v termínech současných. Neboť jednou z nejúctyhodnějších věcí západních kultur (svobodných a pluralistických, což jsou hodnoty, které považujeme za nezcizitelné), je fakt, že si tyto již dlouho uvědomují, že stejná osoba může aplikovat rozdílné a protichůdné parametry na rozdílné otázky. Za dobré považujeme například prodloužení života a za zlé atmosferické znečištění, ale zároveň si velmi dobře uvědomujeme, že abychom měli velké laboratoře, kde se studuje prodloužení života, musíme mít pravděpodobně systém komunikace a zásobování, který potom produkuje znečištění.

Západní kultura umožňuje svobodně odhalovat své vlastní protiklady. Možná, že je nerozhodná, ale ví, že existují, a říká to. Koneckonců diskuse o globalizaci probíhá - a to i navzdory těm, kteří chtějí, aby vše bylo pouze černé. Jak můžeme přijmout kvótu na globalizaci, aniž bychom zabránili riziku a nespravedlnosti perverzní globalizace? Jak prodloužit život milionů Afričanů, umírajících na AIDS (a prodloužit stejnou měrou ten náš), bez toho, aniž bychom přijali planetární ekonomiku, která nechává umřít hladem nemocné na AIDS a nutí nás ke konzumaci znečištěných potravin?

Ale je to právě tato kritika parametrů, která s velkou odvahou na Západě pokračuje, jež dává na srozuměnou, do jaké míry je otázka parametrů delikátní. Je správné a přijatelné pro společnost chránit bankovní tajemství? Mnozí si myslí, že ano. Ale co když toto tajemství umožňuje teroristům vložit jejich finance do přístřeší Londýnské City? Je obrana soukromí v tomto případě pozitivní nebo pochybnou hodnotou?

Stále nepřestáváme naše parametry podrobovat diskusi. Západní svět je tak uspořádán, že dovoluje, aby jeho občané mohli odmítat všechny pozitivní hodnoty ve vztahu k technologickému rozvoji a stát se buddhisty, nebo žít v komunitě, která odmítá užívání pneumatik včetně těch na koňských povozech. Škola by měla učit analýze a diskusi o parametrech, na kterých je založené naše náruživé přesvědčení.

Západ věnoval jedněm peníze a energii na studium zvyků druhých, ale nikdo skutečně neumožnil těm druhým studovat nás a zvyky Západu, pokud nemluvím o zámořských školách vedených bělochy, nebo pokud se nejedná o přijetí těch nejbohatších, studujících v Oxfordu či Paříži. A vida, co se stane poté: po absolvování studií na Západě se vracejí domů, aby organizovali fundamentalistická hnutí, neboť se cítí spjati se svými, kteří si nemohli stejná studia dovolit. Je to dnes již notně stará historka: již intelektuálové, kteří bojovali za nezávislost Indie, měli za sebou studium u Angličanů.

Představte si, že fundamentalističtí muslimové by byli pozváni ke studiu křesťanského fundamentalismu (aniž by se zabývali tentokrát katolíky, nýbrž často mnohem fanatičtějšími americkými protestanty, fanatičtějšími než než ajatoláh, kteří se pokoušeli vyškrtat ze školy všechny zmínky o Darwinovi). Myslím, že antropologická studie o fundamentalismu jiných nám může pomoci porozumět vlastní přirozenosti. Budou-li studovat náš koncept svaté války (mohl bych jim poradit mnoho zajímavých textů, včetně těch nejnovějších), uvidí možná mnohem kritičtějším okem myšlenku jejich svaté války.

Od Gutenberga po internet

Platón vypráví ve Faidrovi o tom, jak Hermés - domnělý vynálezce písma - vychvaloval svůj vynález před faraónem Thamusem a řekl mu, že písmo umožní lidem zapamatovat si to, co by jinak zapomněli. Faraón však spokojený nebyl. "Velký umělče Thovte," řekl, "paměť je veliký dar, který se musí udržovat bdělý neustálým cvičením. Tvůj vynález způsobí, že si lidé už nebudou muset paměť cvičit. Budou si věci pamatovat nikoli vnitřním úsilím, nýbrž jen díky vnější podpoře."

Starosti faraónově rozumíme. Písmo, jako každá jiná nová technologická pomůcka, oslabí lidskou schopnost, nahradí ji něčím silnějším - právě tak, jako nás auta učinila méně schopnými chodit. Písmo bylo nebezpečné, protože umenšilo mohutnost mysli tím, že lidem nabídlo mysl zkamenělou, karikaturu mysli, minerální paměť.

Platónův text je ovšem ironický. Platón svůj text proti psaní napsal. Předstíral však, že mu to vyprávěl Sókratés, který nepsal (a protože nepublikoval, přišel v průběhu svého akademického zápasu o život).

Dnes tyto starosti nikdo nesdílí, a to ze dvou prostých důvodů. Za prvé víme, že knihy nejsou způsobem jak někoho jiného přimět, aby myslel místo nás; naopak jsou to stroje na povzbuzování dalšího myšlení. Teprve po vynálezu písma se stalo možným napsat takové mistrovské dílo spontánní paměti, jakým je Proustovo Hledání ztraceného času.

Za druhé, jestliže tomu kdysi bývalo tak, že si lidé museli cvičit paměť, aby si něco zapamatovali, po vynálezu písma si museli paměť opět cvičit, totiž aby si zapamatovali knihy. Knihy jsou výzvou paměti, paměť zlepšují, neuspávají ji.

Faraón však ztělesňoval odvěký strach: strach, že nový technologický vynález by mohl zrušit a zničit něco, co pokládáme za cenné, plodné, něco, co představuje hodnotu o sobě, a to hodnotu hluboce duchovní.

Bylo to, jako by faraón nejprve ukázal na popsanou plochu, a pak na ideální obraz lidské paměti a řekl: "Toto zabije tamto."

O více než tisíc let později nám Victor Hugo ve svém románu Notre Dame de Paris líčí kněze Clauda Frolla, který prstem ukáže nejprve na knihu, pak na věže a na obrazy své milované katedrály a řekne "ceci tuera cela", toto zabije tamto. (kniha zabije katedrálu, abeceda zabije obrazy.)

Příběh Notre Dame de Paris se odehrává v 15. století, krátce po vynálezu knihtisku. Předtím byly rukopisy vyhrazeny omezené elitě vzdělaných osob a obrazy byly jediným prostředkem pro poučování mas o příbězích Bible, Ježíšově životu a o životech svatých, o mravních zásadách, ba dokonce i o skutcích národních dějin, či nejzákladnějších pojmech zeměpisu a přírodních věd ( o povaze neznámých národů a o moci bylin a drahokamů). Dělo se tak obrazy katedrál. Středověká katedrála byla něco jako trvalý a neměnitelný televizní program, o němž se předpokládalo, že říká lidem vše nezbytné jak pro jejich každodenní život, tak i pro věčnou spásu. Kniha by rozptylovala lidi od hodnot, které jsou pro ně nejdůležitější, podporovala by zbytečné informace, volné výklady Písma a nezdravou zvědavost.

V šedesátých letech napsal Marshall McLuhan Gutenbergovu galaxii, v níž hlásá, že lineární způsob myšlení, nastolený vynálezem tisku, začal být nahrazován globálnějším způsobem vnímání a chápání prostřednictvím televizních obrazů a jiných elektronických zařízení. Pokud ne sám McLuhan, pak jistě mnozí z jeho čtenářů ukazovali prstem na manhattanskou diskotéku, pak na vytištěnou knihu, a říkali "toto zabije tamto".

Média potřebovala jistou dobu k tomu, aby přijala myšlenku, že naše civilizace je na přechodu k civilizaci orientované obrazově .- což by znamenalo úpadek vzdělanosti. Dnes je to běžné téma každého týdeníku. Zajímavé však je, že média začala úpadek vzdělanosti a ohromující moc obrazů oslavovat právě v tom okamžiku, kdy se na světové scéně objevil Počítač.

Počítač je jistě nástrojem, pomocí nějž lze vytvářet a upravovat obrazy, příkazy se zadávají pomocí ikon; ale stejně jisté je, že se počítače staly především nástroji alfabetickými. Na jejich obrazovkách běží písmena, řádky, a k tomu, abyste používali počítač, musíte umět psát a číst. Nová počítačová generace je vycvičena ve čtení neuvěřitelnou rychlostí. Staromódní universitní profesor dnes není schopen číst počítačovou obrazovku touž rychlostí, jakou ji čte teenager. Titíž teenageři, pokud náhodou chtějí svůj vlastní domácí počítač programovat, musí znát nebo se naučit logické postupy a algoritmy, a musí psát velmi rychle slova a čísla na klávesnici.

V tomto smyslu lze říci, že počítač nás vrátil do Gutenbergovy galaxie.

Lidé trávící noci zaplétáním se do nekončících internetových konverzací zacházejí v zásadě se slovy. Lze-li televizní obrazovku pokládat za něco jako ideální okno, jímž pozorujeme celý svět v podobě obrazů, pak počítačová obrazovka je ideální knihou, v níž čteme o světě v podobě slov a stránek.

Klasický počítač poskytoval lineární druh psané komunikace. Na obrazovce se ukazovaly napsané řádky. Bylo to něco jako rychle čtená kniha.

Nyní však existují hypertexty. Knihu musíme číst lineárně zleva doprava (nebo zprava doleva, či shora dolů, různě v různých kulturách). Stránky lze ovšem přeskakovat. Jakmile jsme dorazili stránku 360, můžeme se vrátit zpět, abychom si ověřili či znovu přečetli něco na straně 10 - což ale vyžaduje práci, myslím práci fyzickou. Hypertext je naopak mnohorozměrnou sítí, v níž každý bod či uzel může být potenciálně spojen s jakýmkoli jiným uzlem.

Tak jsme dospěli k poslední kapitole našeho příběhu, že toto zabije tamto. Stále více se hlásá, že v blízké budoucnosti hypertextové nosiče CD-ROM nahradí knihy.

Předpokládá se, že hypertextové diskety učiní knihy zastaralými. Když uvážíte, že hypertext je zpravidla rovněž multimediální, pak kompletní hypertextová disketa nahradí v blízké budoucnosti nejen knihy, ale i videokazety a mnohé jiné nosiče.

Nyní se musíme tázat sami sebe, zda je taková perspektiva realistická, nebo zda je to pouhá science fiction - právě tak, jako zda je právě naznačený rozdíl mezi vizuální a alfabetickou komunikací, mezi knihami a hypertexty, opravdu tak jednoduchý.

Dokonce ani po vynálezu tisku nebyly knihy nikdy jediným nástrojem pro získávání informací. Bylo zde malířství, lidové tištěné obrázky, ústní vyučování atd. Lze říci, že knihy byly v každém případě nejdůležitějším nástrojem pro přenos nejen vědeckých informací, ale i novinek o historických událostech. V tomto smyslu byly nejvýznamnějším nástrojem používaným ve školách.

Rozšířením různých médií, od filmu k televizi, se něco změnilo. Před lety existoval jediný způsob jak se naučit cizímu jazyku (kromě vycestování): studovat jazyk z knih. Naše děti nyní často znají jiné jazyky na základě poslouchání nahrávek, sledování filmů v původní verzi, dešifrováním pokynů vytištěných na plechovce s nápojem. Totéž se děje s informacemi zeměpisnými. Jako dítě jsem získával nejlepší informace o exotických zemích nikoli z učebnic, ale z četby dobrodružných románů (např. Julese Verna). Mé děti o tom velmi záhy věděly více než já, protože se dívaly na televizi a na filmy. O příběhu Římské říše se lze velmi dobře poučit z filmů, ovšem za předpokladu, že tyto filmy jsou historicky věrné. Hřích Hollywoodu není v tom, že by kladl filmy proti knihám Tacita či Gibbona, nýbrž spíše v tom, že nabízí rozředěné a romantické verze Tacita či Gibbona.

Dobrý vzdělávací televizní program (nemluvě o CD-ROM) může vysvětlit genetiku lépe než kniha.

Dnes zahrnuje pojem gramotnosti mnohá média. Osvícená politika vzdělávání musí brát v úvahu možnosti všech těchto médií. Výchovné působení se musí rozšířit na média jakožto celek. Odpovědnosti a rizika musí být pečlivě vyváženy. Jsou-li pro učení se jazykům magnetofonové pásky lepší než knihy, starejme se o kazety. Přispěje-li provedení Chopina na kompaktním disku s komentáři k pochopení jeho hudby, nenaříkejme, že si lidé nekupují pětisvazková pojednání o dějinách hudby.

I kdyby byla pravda, že vizuální komunikace dnes převládá nad komunikací psanou, nespočívá problém v tom, že psanou komunikaci postavíme proti komunikaci vizuální. Problém je, jak obě zlepšit. Ve středověku byla vizuální komunikace pro masy mnohem důležitější než písmo. Katedrála v Chartres však nebyla kulturně méněcenná ve srovnání s Imago mundi Honoria z Autun. Katedrály byly televizí oněch dob a rozdíl od naší televize spočíval v tom, že ředitelé "středověké" televize četli dobré knihy, měli velkou představivost a pracovali pro veřejný prospěch (či aspoň věřili, že pro veřejný prospěch pracují).

Skutečné problémy se nacházejí jinde. Vizuální komunikace musí být vyvažována komunikací verbální, zvláště pak psanou, a to z přesného důvodu. Sémiotik Sol Worth napsal kdysi článek "Obrazy nemohou říci neexistuje". Slovy mohu říci "jednorožci neexistují", když však ukáži obrázek jednorožce, jednorožec tam je. A dále: je ten jednorožec, kterého vidím, nějaký jednorožec, nebo je to jen konkrétní jednorožec, tj. zastupuje obrázek daného jednorožce obecně?

Tento problém není tak nepodstatný, jak se může zdát, a logici i sémiotici napsali mnoho stránek o rozdílu mezi takovými výrazy jako dítě, toto dítě, všechny děti, dětství jako obecná idea. Taková rozlišení nelze snadno předvést obrázky. Nelson Goodman ve své knize Jazyky umění uvažuje nad tím, zda obraz představující ženu představuje ženu obecně, je portrétem dané ženy, příkladem charakteristik ženy, nebo je ekvivalentní větě "Zde se na mně dívá nějaká žena".

Lze říci, že na plakátě nebo v ilustrované knize může titulek či nějaká jiná podoba psaného materiálu pomoci k pochopení toho, co tento obraz znamená. Chci vám připomenout něco o rétorickém prostředku zvaném příklad, jemuž Aristotelés věnoval řadu zajímavých stránek. Abychom někoho o dané záležitosti přesvědčili, je nejpřesvědčivější důkaz indukcí. V indukci předkládám mnoho případů a usuzuji, že všechny jsou pravděpodobně projevem nějakého obecného zákona. Dejme tomu, že chci ukázat, že psi jsou přátelští a milují své pány: nabízím řadu případů, v nichž se pes ukázal být přátelský a nápomocný, a naznačuji, že musí existovat nějaký obecný zákon, podle nějž každé zvíře, které náleží druhu psů, je přátelské.

Dejme tomu, že bych vás chtěl přesvědčit, že psi jsou nebezpeční. Mohu tak učinit uvedením příkladu: "Jednou jeden pes zabil svého pána...". Snadno můžete pochopit, že jeden případ nedokazuje nic. Pokud je však tento případ šokující, mohu vám postranně vnutit myšlenku, že psi mohou být dokonce nepřátelští, a jakmile vás přesvědčím, že tomu tak být může, mohu neprávem extrapolovat z jednoho případu na obecný zákon a uzavřít: "To znamená, že psům věřit nelze". Rétorickým použitím tohoto příkladu jsem uskutečnil přechod od nějakého psa ke všem psům.

Máte-li smysl pro kritické myšlení, můžete rozpoznat, že jsem manipuloval se slovním vyjádřením (nějaký pes byl zlý) tak, že jsem je přeměnil na vyjádření jiné (všichni psi jsou zlí), což ovšem neznamená totéž. Pokud je však příklad vizuální a nikoli verbální, je kritická reakce mnohem obtížnější. Ukáži-li vám působivý obrázek nějakého daného psa, který kouše svého pána, je velmi těžké rozlišovat mezi dílčím a obecným tvrzením. Tohoto psa je snadno vzít za představitele druhu. Obrazy mají svého druhu platónskou moc: přeměňují jednotliviny na obecné ideje.

Čistě vizuální komunikací lze tudíž snadněji uskutečnit přesvědčující strategie, které redukují naše kritické schopnosti. Čtu-li v novinách o nějakém daném muži, který říká: "Chceme pana X za prezidenta", je snadnější brát vůli toho jedince za příklad vůle obecné.

Myslím si často, že naše společnost se v krátké době rozdělí (nebo už rozdělena je) do dvou tříd občanů: na ty, kteří se dívají na televizi, přijímají prefabrikované obrazy, a tudíž prefabrikované definice světa, aniž by byli s to kriticky vybírat mezi přijímanými informacemi, a na ty, kteří vědí, jak zacházet s počítačem, dokáží vybírat a zpracovávat informace. To povede k obnovení kulturního rozdělení, které existovalo v dobách Clauda Frolla, rozdělení na ty, kteří byli s to číst rukopisy a tudíž kriticky zacházet s náboženskými, vědeckými a filosofickými záležitostmi, a na ty, kteří byli vzděláváni pouze obrazy katedrál, vybíranými a vytvářenými jejich pány, gramotnou menšinou.

Autor science fiction by toho mohl hodně napsat o budoucím světě, v němž většina proletářů bude dostávat pouze vizuální komunikace, plánované elitou počítačově gramotných lidí.

Existují dva druhy knih: ty, které jsou určené ke čtení, a ty, kterých se používá ke konzultacím.

Co se týče knih ke čtení (může to být román, filosofické pojednání nebo sociologická analýza atd.), je normální způsob jejich čtení ten, který bych nazval detektivním . Začnete na první stránce, kde vám autor sděluje, jaký zločin byl spáchán, sledujete pak každou cestu vyšetřování až do konce a nakonec objevíte, že pachatelem byl sluha. Konec knihy a konec vašeho čtenářského prožitku. Všimněte si, že totéž se děje, čtete-li např. Descartovu Rozpravu o metodě. Autor chtěl, abyste tuto knihu otevřeli na první stránce, sledovali řadu jím předkládaných otázek a viděli, jak nakonec dospívá k jistým závěrům. Jistě, badatel, který už tuto knihu zná, ji může číst znovu tak, že skáče ze stránky na stránku ve snaze odhalit možnou souvislost tvrzení z první kapitoly s nějakým z kapitoly poslední. Badatel se tak může rozhodnout vyhledat dejme tomu každý výskyt slova Jeruzalém v obrovském díle Tomáše Akvinského a tak přeskakovat tisíce stránek, aby svou pozornost soustředil pouze na pasáže, které se týkají Jeruzaléma. To jsou však způsoby čtení, které by laik nepokládal za přirozené.

A pak jsou knihy k nahlížení, jako příručky a encyklopedie. Někdy se musí příručky číst od začátku do konce, avšak jakmile jednou znáte záležitost dostatečně, můžete do příručky jen nahlížet, tedy vybírat některé kapitoly nebo pasáže. Když jsem byl na střední škole, musel jsem přečíst celou učebnici matematiky lineárně, řádek po řádku. Dnes, když potřebuji přesnou definici logaritmu, mohu do této učebnice jen nahlédnout. Mám ji v knihovně nikoli proto, abych ji četl každý den, nýbrž abych se jednou za deset let do ní podíval a našel, co potřebuji.

Encyklopedie jsou určeny ke konzultacím, nikdy ke čtení od první do poslední stránky. Zpravidla vytáhneme daný svazek encyklopedie, abychom se dozvěděli či si připomenuli, kdy zemřel Napoleon nebo jaký je vzorec kyseliny sírové. Badatelé používají encyklopedie způsobem důmyslnějším. Tak například chci-li zjistit, zda bylo možné, aby se Napoleon setkal s Kantem, vytáhnu svazek K a svazek N své encyklopedie. Objevím, že se Napoleon narodil 1769 a zemřel 1821, Kant se narodil 1724 a zemřel 1804, kdy Napoleon byl už císařem. Není nemožné, že se oba setkali. Musel bych patrně nahlédnout do Kantovy biografie - nebo do biografie Napoleonovy (ale v krátké biografii Napoleona, který se ve svém životě potkal s velmi mnoha osobami, by se jeho případné setkání s Kantem mohlo přehlédnout, zatímco Kantovo setkání s Napoleonem by zaznamenáno být mělo). Zkrátka musím prolistovat mnoho knih na mnoha policích své knihovny, musím si dělat poznámky, abych později mohl posbíraná dat porovnat atd. Krátce řečeno, to vše mne bude stát hodně nepříjemné fyzické práce.

U hypertextu mohu místo toho proplouvat celou encyklopedií. Mohu spojit událost zaznamenanou na počátku s řadou podobných událostí rozesetých v celém textu. Mohu porovnat začátek s koncem, mohu vyžadovat seznam všech slov začínajících A, mohu požadovat nalezení všech případů, v nichž je Napoleonovo jméno spojeno se jménem Kantovým, mohu porovnávat jejich narození a smrt - zkrátka mohu svou práci vykonat během pár vteřin či minut.

Hypertexty jistě učiní encyklopedie a příručky zastaralými. Na několika discích CD-ROM (brzy pravděpodobně na jednom jediném) je možné uložit více informací než obsahuje celá Encyclopedia Britannica, a to s tou výhodou, že to umožňuje vzájemné odkazování a nelineární vyhledávání informací. Kompaktní disk spolu s počítačem zaujme pětinu toho místa, které zabírá encyklopedie. Encyklopedie nelze přenášet jako CD-ROM, encyklopedie se nedají snadno aktualizovat. Police, které dnes u mne doma i ve veřejných knihovnách zaplňují metry a metry encyklopedií, by v blízké budoucnosti měly zmizet a není důvodu nad jejich zmizením smutnit.